7. 11. 2016

Krátké rozjímání nad nenapravitelností vlastní osobnosti

Někdy se mi zdá, že bych neměl vůbec nic plánovat. No vážně. Jenom si načrtnu, jak budu každý den věnovat chvíli psaní a mám jistotu, že se k wordu (či jinému textovému editoru) minimálně měsíc ani nepřiblížím. Kdybych si do svých každodenních plánů přidal i chození do práce, nejspíš mě do konce týdne vyhodí pro samé absence.

Má to ale i svá pozitiva. Mohu se spolehnout, že ať se děje, co se děje, budu vždycky (ne)příjemně překvapený. Ráno si po snídani sednu k počítači, projdu si maily a snažím se nezapnout žádnou z nainstalovaných her. Není to snadné, s trochou snahy to však jde. Někdy je sice potřeba odehrát nejdřív pár tahů, ale co bych neudělal pro blaho světa, že? Potom mne většinou zláká rozečtená kniha a než se odhodlám zase ji odložit, je čas jít do práce. Inu, není to snadné, zapomenout na všechna dopolední lákadla a věnovat se chvíli psaní. Vlastně je to skoro nemožné. Ale dnes jsem se na oběd posilnil dostatečnou dávkou kečupu, tak mi to mlácení do klávesnice jde o trochu líp. A ne, rozhodně jsem nezanedbal své oblíbené obsazování starověkého světa. Ehm.

Teprve teď se tady rozkoukávám a hledám, co všechno jsem za dobu své nepřítomnosti zanedbal. Je to zvláštní, ale nikdo jiný na můj blog nepíše. Asi bych si měl pořídit nějakou neplacenou pracovní sílu, která by mapovala všechny mé myšlenky, třídila je a výsledek publikovala na internetu. Jiné varianty zatím nepřipadají v úvahu. Už jenom proto, k čemu jsem se přiznal v úvodu. Mohl bych sice… Ale to ne, to by znamenalo vstávat dobře o dvě hodiny dřív, aby se mi povedlo stihnout všechno, co většinou stíhám za celý týden. Trocha time managementu? Nejspíš si koupím jednu z těch zlevněných publikací plnou rad, jak zatočit s prokrastinací a jak neutrácet zbytečně za blbosti. Anebo si dám dýmku. U té se mi sice špatně píše, ale zato hezky voní. A kazí pracovní morálku.

Musím tedy přiznat, že původní domněnka (nový počítač mne bude motivovat k psaní) byla mylná. Čím víc příležitostí mám, tím míň toho jsem schopen využít. Ještě by snad mohlo pomoct nějaké to vymítání (jsem hrdý vlastník vonných tyčinek), jen mám strach, abych nevyhnal vlastní ženu namísto lenosti. I když čistě teoreticky, kdybych se musel o celou domácnost starat sám… Ne. Zapomeňte, že jsem něco takového zmínil. Žádné vymítání nebude. To si raději uvařím kávu a konečně se podívám, jestli mne za tu dobu mé bloggerské neaktivity napadla nějaká ta idea na šneky.

A když ne, ještě pořád je tady ta vodní dýmka…


1 komentář:

No jen si hezky postěžujte. Jako kdyby na tom opravdu záleželo.