Todd Bowden je prototyp dokonalého
chlapce. Amerického. Je šikovný, společenský a ve škole patří k premiantům.
Nikdo by ani na okamžik nezapochyboval, že z něj jednoho dne vyroste řádný
občan té nejlepší a nejsvobodnější země na světě. Americké. Pokud se do toho
ovšem nevloží jeho spoluobčan a stvořitel a neudělá z Todda tragického
hrdinu své novely.
O Americe se říká, že je zemí neomezených možností. Nepochybně jsou tím myšleny hlavně Spojené státy americké. A zcela jistě jde opravdu o zemi, kde i nemožné dá se zařídit. Vždyť kde jinde by se mohlo stát, že docela obyčejný teenager objeví ve svém sousedství starého důchodce, který se skrývá před světem, aby se ho nikdo důležitý (čti: Mossad) nepřišel zeptat, co vlastně dělal za války. Mladý Bowden si za pomoci starých článků a vlastního pozorování dá dvě a dvě dohromady a starého pána konfrontuje se starými vzpomínkami. Tomu nezbude nic jiného, než kapitulovat před bystrostí amerického chlapce a splnit mu každé přání. A tady se začne projevovat největší darwinovský filtr života na Zemi: zvědavost. Todd totiž nezajde na policii a nepochlubí se, že kousek od jeho domu žije bývalý nacistický velitel vyhlazovacího tábora.
On namísto toho začne za starým pánem
jezdit a poslouchat jeho vyprávění o válce a o jeho práci na likvidaci
židovského obyvatelstva. Tato zvědavost mu vyslouží nejednu noční můru a
podstatné zhoršení prospěchu. Přesto se Todd nenechá odradit a v novém koníčku
pokračuje. Postupně se oba protagonisté dostávají do smyčky nekonečného přísunu
stále nových nočních můr a ani jeden na ně nedokáže přestat myslet. Ovšem
zatímco starý pán začne pociťovat něco podobného nostalgii, Todd se s těmito
hrůzami musí vypořádat po svém. Ale nakonec to také zvládne. Je přeci jen
nadaný…
Stephen King si vždycky moc rád
hrál s pocity čtenářů. Daří se mu vykreslit své postavy natolik živě a
realisticky, že s nimi musíte chtě nechtě sympatizovat. Ruku na srdce, kdo
nechtěl, aby Jack Torrance (Osvícení) vyhrál? V případě Nadaného žáka je
otázka sympatií a hlavního hrdiny vcelku zřejmá. Vždyť komu by nebylo líto chudáka
Todda, který nedokáže zvládat vlastní intelekt a zvědavost z něj pramenící?
Jenomže jak se příběh rozvíjí, naše pozornost je přesouvána z rozmazleného
Todda směrem k ubohému starému pánovi, kterého současnost trestá za to, že
kdysi „jenom poslouchal rozkazy.“ Nicméně ještě než se svými sympatiemi
překročíme pomyslnou hranici a staneme se fanoušky nacisty – veterána, udělá
King další obrat a my jsme nuceni dívat se, jak obě postavy poslechnou onen
metaforický zlý hlásek ve svém nitru a začnou se nám odcizovat. Takže na konci
z nás jsou fanoušci Stephena Kinga a nadšení diváci nerovného boje jeho
postav proti nevyhnutelnému konci.
Pokud někdo chce, může v této
děsivé destrukci nadějného chlapce vidět důkaz prohnilosti moderní civilizace
(tehdejší samozřejmě též). Někdo další by mohl podotknout, že tragický závěr je
výsledkem věčného zla, které jen čeká, až mu dovolíme vyrůst. Všichni se ale
snad shodneme na tom, že Stephen King vytvořil fascinující novelu plnou
děsivých paralel a krásně mrazivou atmosférou. A že podtitul Nadaného žáka měl
znít: „Nevědomost je sladká.“ Ovšem i sebelepší kniha může převodem do audio
verze ztratit své kouzlo. V tomto případě se to naštěstí neděje. Jaroslav
Doleček umí být jak nevinný americký chlapec, tak válečný zločinec, aniž by
výsledek působil jakkoli teatrálně.
Pokud tedy ještě stále hledáte, u
čeho trávit prázdninové dny (den?), Nadaný žák by mohl být tou správnou
odpovědí.
Stephen King: Nadaný žák
Tympanum, 2012
Čte: Jaroslav Doleček
8 hodin, 20 minut