Už jste někdy viděli introverta v Open
office? Minulé pondělí se mě kolega (jeho jméno jsem úspěšně zapomněl hned, co
se mi představil) ptal, proč nikdy nemluvím. Neměl jsem to srdce říct mu
pravdu, a tak jsem si vymyslel historku o tom, jak nemohu mluvit a myslet ve
stejnou dobu, takže raději tiše přemýšlím. Asi mi nevěřil, ale nedal to na sobě
znát.
Já ve skutečnosti mluvím skoro
pořád. Jen nejsem dostatečně hlasitý, abych překřičel všechny ty extroverty. A
když už se mi to podaří, musím většinou složitě vysvětlovat, co jsem tím
vlastně chtěl říct. A v tu chvíli se vrací extroverti s další dávkou
témat, jimž nerozumím, případně k nim nemám co dodat. Tehdy doopravdy
zůstávám zticha. Občas pozoruji dění kolem sebe a zjišťuji, co všechno může
ostatní bavit. Jindy se prostě jen věnuji práci. Od toho jsem koneckonců
placený. No a když si vzpomenu na to kvantum věcí, které ještě nedovedu na
první pohled rozpoznat (ten a ten typ zařízení patřící k jinému oddělení,
atp.), napadá mne, že bych si měl všechny materiály vytisknout a věnovat se
domácímu samostudiu. Na druhou stranu, practice makes perfect, jak říkáme u nás
na Moravě. Stačí udělat jednu chybu a hned se mi správný postup vryje do
paměti. Samozřejmě i díky mým nadřízeným.
Myslím, že všichni mí přátelé
doufali, jak budu z práce pro zákaznickou linku přicházet domů unavený a
mlčenlivý. Já se naopak vracím příjemně rozmluvený (navzdory mlčení před
kolegy) a moc rád bych v tom povídání pokračoval. V tomto ohledu je
tedy realita daleko za očekáváním okolí. Přeci jen, i introvert potřebuje čas
od času potrápit své hlasivky i jinak než jen přes telefon. Nebo ne?
Doplnění: Ptal jsem se Vločky.
Tvářila se pochybovačně.